DESETILETKA A (NE)SNESITELÁ LEHKOST BYTÍ

Zrovna mi končí významná desetiletka.

Přesně před deseti lety mi v Australském Byron Bay foukl do tváře kouř jeden z místních Aboriginských potomků. V tom okamžiku jsem zažila něco, co můžeme nazvat „probuzení“. Jako bych se dostala „nad sebe“, nad ten pomyslný matrix, ve kterém žijeme. Byla jsem „nad tím“. Trvalo to jen pár sekund. Ale změnilo mi to celý život. Pochopila jsem, že je tady něco víc, než co naše mysl může uchopit.

A tak začala má cesta, na které jsem nikdy nepřestala pátrat a hledat to něco „nad tím“. A co mi ten prožitek měl vlastně ukázat.

Za těch deset let jsem toho našla a pochopila hodně. Cesta byla někdy dost strmá a jindy krásně plynula.

Viděla jsem ještě další zvláštní věci. Ne vnitřním zrakem. Viděla jsem na vlastní oči, jak se natahuje realita jako žvýkačka. Viděla jsem proudění energie v rozměru zhruba dvou metrů, a byla to jedna z nejkrásnějších věcí, jaké jsem kdy spatřila.

V těch deseti letech jsem si prošla různé fáze materiální hojnosti. Vybírala jsem kontejnery u supermarketů ve Španělsku a za pouhých pár let po tom jsem měla prosperující živnost.

Možné je opravdu všechno a vše se může ze dne na den změnit. Záleží pouze na našem rozhodnutí a odhodlání. Důvěře v sebe a odvaze. Vše se dá změnit v každém okamžiku našeho života.

Důležité je vidět věci, tak jak jsou. Prohlížet iluze se mi dařilo až v posledních pár letech. Zaplať pán Bůh (konkrétně Budhovi) za meditační techniku Vipassana. Ta mi v prohlížení iluzí pomohla nejvíce. Pochopila jsem díky ní různé mechanismy mysli a díky tomu získala nadhled.

Integrativní práce s traumatem je další nástroj, který mi již třetí rok pomáhá integrovat traumata v těle. A tím se zbavovat iluzí, které nás iluzorně chrání od prožívání v těle. Po prvním setkání terapeutického výcviku jsem konečně pochopila nebo spíše procítila, co to znamená „EZO“. A z této iluze jsem se začala probírat. Mám vlastní teorii souvislostí mezi traumatem a „ezo iluzí“, jak to sama nazývám, která je na základě mé vlastní zkušenosti. Ale o tom třeba někdy příště.

Už nic nehledám, protože mi došlo, že já tím „nad tím“ jsem. Všichni tím jsme.

Stejně jako jsme osobností, kterou tady zažíváme. A čím více tu osobnost známe a víme, co má ráda a co jí baví, tím více ji (sebe) můžeme dělat šťastnou.

V lehkosti a radosti na nic netlačit, protože to co nám náleží nám do života přijde tak nebo tak. Tím však netvrdím, že máme doma „sedět na zadku“. To já rozhodně nikdy nevydržela! A o tom, to tady je taky – nemáme nic držet! Doporučení tipy „to vydržíš“ se já už jen směji, protože NE, opravdu tady nemáme nic držet. Naopak to máme PUSTIT a ODEVZDAT SE. Doslova se POLOŽIT DO PROUDU ŽIVOTA A NECHAT SE NÉST.

A já věřím, že tu lehkost v tomto textu cítíte. Tak se pojďme společně položit...odevzdat a procítit tu (ne)snesitelnou lehkost bytí.

A tak končí má desetiletka, kterou jsem věnovala objevování toho, co jsem a co nejsem. A teď už to jen jednoduše žít :-)